Babička

Uvědomuji si vliv mé babičky z taťkovy strany. Tato babička není křesťanka a přesto věřím, že si ji Bůh použil pro naši rodinu. Vždy nás přijímala i s „naší vírou“. Věrně se stará o dědu, který má Alzheimerovu chorobu. Vždy byla silnou ženou a měla vše promyšlené do detailu. Má smysl pro spravedlnost. Rozdala by se pro lidi. Kdykoli jsme s rodinou přijeli, neodjeli jsme z prázdnou. Posílala oblečení a různé nářadí aj. pro klienty Teen Challenge (organizace, kde moji rodiče slouží). Kolikrát jsme neměli moc peněz, ale stejně jsme jeli navštívit rodinu. Vždy tu byla babička, která nám přispěla na benzín a ještě nám přidala peníze navíc. To ani nevěděla, že nám peníze schází. Díky jejím darům oživila nejedny narozeniny a požehnala naši rodinu, tak že jsme mohli dál fungovat.

Musím zmínit to, že tato babička nikdy neměla kdovíkolik peněz. Byla učitelkou a teď je v důchodu. Vždy však uměla šetřit. Ani zdraví nemá kdovíjaké, ale je pořád čilá, pracovitá a pro rodinu by dala i život. Není to však tak, že by seděla doma, ale dokáže si zajít do divadla, dříve i cestovala. Umí nejlepší tvarohové a borůvkové koláče na světě. Miluji její tvarohovou bábovku a vůbec, vždy když jsem u ní na návštěvě, tak si připadám jak Jeníček.

To však není vše. Díky této babičce jsem nyní v Americe. Přispěla mi na letenku, během prázdnin, protože jsem měla trable s brigádou a na konci prázdnin se mi nedařilo s letenkou, tak mi poslala další peníze. Možná si někteří říkáte, proč nežádám další peníze na vyžití. Je to proto, že díky mojí babičce mám stále z čeho čerpat. Takže to není tak, že si tady v USA nic nemusím platit, ale protože mám rodinu, která mě zaopatřila.

Jsem vděčná za svou rodinu. A uvědomuji si, že to je dar od Boha, protože ne všichni mají rodinu či dobré rodinné vztahy.

Modlím se za babičku, aby uvěřila a Bůh ji mohl ukázat, jak její dary pomohly druhým. Aby bylo to její prázdné snažení a lopota proměněno v odpočinutí, naplnění radostí a pokojem. Chtěla bych sebe i vás vyzvat k tomu, abychom se modlili za naše nevěřící příbuzné a blízké.

Měsíc v Americe aneb dnešní sled myšlenek

Je to už víc jak měsíc, co přebývám v Columbusu.

Často se mě tady lidé ptají na kulturu, počasí nebo na to, co se mi tady za ten měsíc dosud líbilo. Přijde mi však, že zdejší kultura není nijak zvlášť rozdílná, ani jídlo. Počasí je teplejší (jsem v sukni a tričku). pozn. nacházím se v Georgii, tedy na jihu USA.

Lidé a sbor, mi tu pomalu ale jistě přirůstají k srdci. Možná je to tím, že jsem dosud neměla tu možnost patřit do takového sboru, který by podporoval moji touhu po učednictví a zapojení se a naplnil ji. Nicméně jsem strávila 2 týdny u dětí a 2 týdny u mládeže. Byl to požehnaný čas.

Dnes jsem se bavila s vedoucím praxe, o tom co bude dál… Tak se za to modlím. Snažím si zapisovat si do deníku, ale nějak mi, z nepochopitelných důvodů, uniklo posledních 14 dní. Snažím se vzpomínat, ale je to těžké, protože se tu pořád něco děje a můj mozek je zatížen dvojjazyčným přemýšlením.

Vím, že Česko je krásné, potřebné a chybí mi. Nejsem uchvácena Amerikou, jen mě některé věci na vteřinu zanesou do říše snů např. Dům u jezera… Celkově se mi zdá život tady jednodušší a bez větších stresů, které často zažívám ve škole či v Teen Challenge. Je to trochu lákavé, přemýšlet nad „prodloužením pobytu“, obzvláště když nevím, co mě po škole čeká. –> modlitební potřeba.

Mohu se tady více soustředit na sebe. Vím, že to nezní zrovna vzorově, ale myslím, že je to tak správně. Docházejí mi některé věci, které by mě dříve nenapadly. Boří se některé mé strachy či mylné představy a názory. Snažím se zjistit, kam mě Bůh vede, ale vím, že pasivitou nic nezjistím. Snažím se víc dělat, než přemýšlet a pak zjišťuji, že ke mě Bůh mluví a v určitých situacích mi ukazuje, co a jak.

Snažím se být pokorná, protože jsou chvíle, kdy „neobjevuji Ameriku“, ale skládám židličky, či stříhám obrázky na besídku. Někdo by si mohl říct, proč kvůli tomuhle jezdit do Ameriky?! … Já to beru jako školu pokory a trpělivosti. Není to o tom jak je vaše práce/služba vznešená či jak je viděna očima společnosti/církve, ale s jakým postojem je vykonávána. Je důležité jak se v tom cítíte vy, lépe řečeno pokud se cítíte zapojeně a víte, že vaše práce zapadá do kontextu práce ostatních, tak není třeba řešit to, kdo má jak velký úkol, dar či poslání.

Důležité je zúčastnit se a být součástí rovnocenného těla Kristova. Zmiňuji to proto, že mám občas sklony k malomyslnosti. Říkám si např. Co asi dělají moji spolužáci?… Toto myšlení mě pak vede k porovnávání a domýšlivosti. Je třeba abychom se v tomto případě soustředili na sebe, ne svoje cíle, lépe řečeno Bohem dané cíle a touhy. Nikdo z nás neví, co bude za několik let a co pro nás Bůh připravil. Např. já jsem před několika lety nevěděla, že někdy poletím na stáž do USA. Proto buďme věrní v tom, co nám Bůh přidělil. 

Nebojte však, já se vrátím! 😀  Už tak přemýšlím nad tím, že nebudu na Sjezdu mládeže, což je velmi mrzuté. Chybí mi Čeština, krásný to jazyk! Avšak začínám objevovat, že angličtina je taky celkem barvitá.

Zdravím vás a děkuji Bohu i vám za to, že při mě stojíte.

Pozdravuji svou „novou“ neteř, která, mi chybí a to jsem ji ještě ani neviděla na vlastní oči.

Buďte požehnaní a žijte jako by tento den byl váš poslední a vězte, že je jedinečný a nebude se opakovat.

Psáno s láskou k Česku, k lidem, k Bohu a rodině, která mě chtěla, miluje a vydala mě ve víře napospas Americe.

Podpora vs. podpora

Víte, je krásné být podporován lidmi a ještě krásnější je vědomí, že vás podporuje Bůh. Rodiče mě vždycky podporovali, i když jsem se rozhodla jít na Biblickou školu do Kolína a ne na medicínu či jinou výběrovou školu, jak rodiče původně chtěli (smích). Teď mě podporují lidé, různého věku a pohlaví, ohledně mé stáže v Georgii (USA), buďto finančně anebo slovem povzbuzením a modlitbou, což je pro mě na stejné úrovni ba i vyšší.

Sice mě tato podpora těší, ale bylo to pro mě celkem pokořující si o ni zažádat, ať už pomocí stránek či tohoto blogu, protože se mi obecně těžko přijímá. A vůbec, když se nad tím zamyslím vždy pro mě bylo těžké přijímat dárky, pochvalu či podporu. Možná se to někomu z vás bude zdát divné, ale je to součást mojí osobnosti a věřím, že i skrze tuto zkušenost to Bůh ve mě mění a bude měnit – naučit se přijímat pozitivní věci od druhých, protože ne vždy to tak v mém životě bylo (pozitivní přístup druhých), ale myslím, že je to tak v životě každého z nás v menší či větší míře.

Proč ten název? Protože první podpora, kterou jsem teď popsala je ta získaná. A ta druhá podpora znamená tu, která pramení ode mně. Zmínila jsem, že se mi ta získaná těžko přijímá, ale daleko přirozenější je pro mě, podporovat druhé. No, řekněte, to dává smysl.

Tímto článkem bych chtěla vyjádřit podporu svým spolužákům již 3. ročníku na VOŠMT v Kolíně. Tito spolužáci jsou výjimeční, každý jeden z nich je jiný a zároveň tak skvělý. Bez nich si nedokáži představit ty dva ročníky na Biblické. Každý z nich je jinak obdarovaný. Jsou vtipní, krásní jak na pohled, tak uvnitř. A každý z nich mě něčím obohatil a dovolím si říct, že studium s nimi mě změnilo.

Stejně jako já, mají vykonávat praxi, ať už v zahraničí – Eliška, Honza a Terka

či v Česku  – Ondra, Danka a Pepík

Tedy je nás sedm statečných, kteří jsme se rozhodli vyjít s kůží na trh a spolehnout se na Boha i v této oblasti, kdy je to pro nás nové a čekáme, že si nás Bůh použije a ukáže se nám v jiném světle tak, že nám přivede do cesty lidi a připraví situace pro nás, to nám pak bude buď zkouškou, inspirací či zkušeností, nebo vším dohromady.

Chtěla bych vás vyzvat, abychom se mohli přimlouvat a žehnat těmto mým spolužákům, které můžete vidět na fotkách, až na jednu, mnou vlastnoručně pořízených. Navzdory tomu jestli jedou do zahraničí nebo se nějak prezentují na sociálních sítích, chtěla bych je všechny vyzdvihnout protože potřebují Boží přítomnost a milost, ať už budou kdekoliv.

Proto vás žádám, abyste je spolu se mnou podpořili modlitbou a vím, že někteří z vás jste podpořili buď mě, nebo někoho z těchto výše zmíněných i finančně.

Díky za přečtení a za to, že na nás myslíte! Je třeba se vzájemně podporovat! 😉

Miluji modrou a jsem blond…

MODRÁ je dobrá, to není jen název písně skupiny Žlutý pes. Podle mě, je to jedna z nejhezčích barev, obzvláště námořnická modř. Jednou jsem měla období, kdy jsem si kupovala oblečení jen v této barvě a vtipné bylo, že jsem si to ani neuvědomovala. Ale když jsem si za jedno léto málem koupila troje šaty této barvy, tak jsem se sama zarazila. Přeci jen nemá se nic přehánět.

To bylo na úvod a také se to vztahuje k prvnímu obrázku.

Jsem BLOND! Teď nemám na mysli nějaký dvojsmyslný vtípek, narážející na intelekt, jak to dělává Blondýna (Iva Pazderková) z pořadu Na stojáka.

Před rokem v tomto období, tedy ve zkouškovém, jsem začala přemýšlet o blond barvě. Vím, že ve zkouškovém není radno moc přemýšlet, jelikož je člověk v kolotoči učení a pak si připadá, že dělá věci, které by normálně neudělal. Proto se nám na intru běžně stává, že si se spolužačkami vzájemně barvíme hlavy. Ale prý jde hlavně o mou „hlavu“.  Protože jsem od 1. ročníku několikrát změnila barvu (barvím se od 15 let), zatímco některé spolužačky ji ještě nikdy nezměnily. Takže jsem trochu za exota, i když mě to tak nepřijde.

Odbarvování byl asi můj nejhorší zážitek vůbec, protože to mělo několik fází (asi 5) a prošla jsem si odstíny „rzi“ a různými odstíny žluté, až jsem to nevydržela a těsně před zkouškou jsem se to snažila zachránit hnědou barvou. Na zkoušku jsem šla s hnědo-šedými vlasy s zeleným nádechem, ale pořád mi to přišlo lepší, než vypadat jak kanárek. Bylo to trochu drastické a děsivé, ale nakonec jsem se s tím smířila.

V lednu tohoto roku proběhlo další odbarvování. že já se nechávám překecat! 😀 Aspoň už to nebyl takový šok a celkem jsem si na to zvykla. Ale řekla jsem si, že to domácí odbarvování mě přestává bavit, tak se chystám ke kadeřnici. Píšu chystám, protože mi všechno trvá moc dlouho, ale do léta to snad realizuji (po roce). 😀

Moc nemám ráda, myslím si, že nikdo z lidí, kteří si přebarví hlavu, komentáře typu: „tahle barva byla lepší, nebo proč ses obarvil(a),“. Někdy je lepší lidi nechat, ať se klidně obarví na „zeleno“ a třeba jednou jim dojde, že ta jejich „původní“ barva byla fajn. Přijde mi, že někteří lidi řeší věci, co je nejméně nasnadě řešit. Takže buďte v klidu, protože každá barva se dá přebarvit, nebo časem odroste (vím o čem mluvím).

Jo a na závěr jsem vám chtěla ukázat svou vlasovou historii v kolečkách. 😀

Makronky

Co to jsou vlastně makronky?

Makronky jsou spíše francouzské, ale i italské mandlové laskonky. Dělají se z mandlové moučky, cukru a bílků. Suroviny možná naznačují, že jejich pečení je jednoduché, ale opak je pravdou. Plní se náplní a skořápky se dobarvují barvivem.

Když jsem si jednou kupovala makronky v Brně a povídala jsem si o nich s prodavačkou, tak mi prozradila, že o nich sami cukráři prohlašují, že při jejich výrobě záleží snad i na počasí. V překladu to znamená, že když děláte makronky může tu být 100 různých důvodů, proč se vám nepovedou, tak jak mají a vy ani nevíte, co jste udělali špatně.

Makronky jsem okusila poprvé v jedné malé cukrárně v Teplicích v roce 2013 a uchvátily mě. Od té doby jsem je začala zkoumat a plánovat jejich pečení.

Můj první pokus byl neblahý ale nevzdala jsem to. Upekla jsem je asi 3x a za degustátory jsem měla své spolužáky, přičemž jsem se zlepšovala, ale pořád to nebylo ono.

Jednou jsem dala ochutnat i své spolužačce, která shodou okolností plánovala svatbu a řekla mi, že by je chtěla upéct, tak jsem jí řekla, že jo, ale myslela jsem to spíš z legrace. Po nějaké době se mě začala ptát, zda už trénuji a to mě trochu vyděsilo.

Tak jsem začala zkoumat různé recepty a nakonec se mi povedly jedny ukázkové viz foto nahoře. Fotka na které můžete vidět makronky na silikonové formě byly první várkou na zmíněnou svatbu. Nakonec jsem jich upekla cca 200, což bylo celkem náročné hlavně na psychiku. Ale dobrou zprávou je, že mě to neodradilo a peču je stále, i když jsem teď měla delší časovou prodlevu kvůli škole.

Takže kdybyste měli zájem o makronky, tak se ozvěte. Jsou moc křehké, takže se nedají moc převážet a trvanlivost je jen pár dní, ale pro tu delikátní chuť jim to člověk rád odpustí. 🙂